Jak se mi daří bojovat s úzkostí a depresí — 2y update
Minulý post o mých bojích s depresí měl velkou čtenost, tak pojďme na update po dvou letech. Pokud si někdo prochází něčím podobným a tohle mu byť jen trochu pomůže, článek splní svůj účel. Nejste v tom sami!
Během léta 21 jsem si začal uvědomovat, že musím svůj zdravotní stav řešit. I když to tělo křičelo už dobu, hlavě trvalo si to přiznat. “To zlomíš, to zvládneš. Jsi tvrdej chlap, přece to zvládneš”.
Chuť řešit úzkosti a deprese je jednoduché, konat už je složitější. Nevěděl jsem jak na to a tápal přes půl roku. Zkoušel jsem online terapii, ale naprosto to nefungovalo, dokonce mě to odradilo od onsite terapie. Viděl jsem všechna youtube videa. Snažil se mluvit s okolím, ale neuměl jsem popsat co se mi děje. Lhal jsem sobě i ostatním, že se mi daří stav krotit… což jsem nějak přecukal do ledna 22.
Po 8 letech ve vztahu jsem začal bydlet po hotelích, přestal jsem se o sebe jakkoli starat a svůj “bezdomovecký” styl jsem dotáhl na úroveň naprostého vaguse. Sebevražedné myšlenky se jevily jako čím dál rozumnější řešení. Pokud byste se mě dnes zeptali, jak večer jezdí osobní a v kolik nákladní vlaky mezi Kbely a Čakovicemi, možná bych vám to ještě zvládl vyjmenovat.
Posílal jsem kamarádům fotky a videa z kolejí, kde jsem si jakože dělal srandu. V reálu to bylo naprosté volání o pomoc, které naštěstí vyslyšeli podařilo jim jakoukoli blbost mi vymluvit. Díky Lukáši, Jirko a Vendy. Bez vás bych tu možná nebyl. Asi jste ani netušili, jak moc to tenkrát byl vážné, neměl jsem koule nikomu z vás říct to narovinu.
Každé ráno bylo stejné — vstávání do ničeho. Žádná radost, pouze starost. S hlavou, s prací, se vztahem. Asi měsíc a půl jsem chodíval ke kolejím a pokoušel se, jestli udělám ten krok. Neudělal. Dnes už věřím tomu, že samotná chůze 20 minut na místo mi pomohla čistit hlavu a že je to jeden z hlavních důvodů, proč se nic nestalo.
Pak se to ale zlomilo: jednoho dne jsem se na sebe dostatečně naštval, protože jsem umřít očividně nechtěl, ale být uvězněný ve své hlavě už taky ne. Ten den jsem na doporučení kamaráda zavolal na pořadník k terapeutovi (https://www.roseta.cz/ — super je, že terapie hradí z pojištění) a během pár týdnů jsem se dovnitř dostal jako náhradník.
Chodil jsem každý týden, ale mluvit o svých problémech se mi nedařilo, vždy odcházel neuspokojený. Trvalo mnoho měsíců, než jsem o svých problémech zvládl mluvit konzistentněji — ačkoli jsem od psychiatra dostal antidepresiva, bál jsem se je brát, což znesnadňovalo samotnou terapii. Měl jsem strach z toho, jak jednoduše jde zařídit, aby vám někdo předepsal medikaci, která mění procesy v mozku.
Pokračoval jsem tedy těžkou, ale zato delší cestou skrz terapii, na kterou jsem kupodivu pravidelně docházel, přestože jsem v té době nebyl schopný vynést týden plný koš a ghostoval naprosto všechny. Bylo to hodně schizofrenní, pokoušet se pochopit triggery a následky po tolika letech sebeubližování je neřešitelný úkol. Jedna věc, kterou mi ale terapie daly okamžitě, byla otevřenost k ostatním. Energii terapii neskončit mi dali lidé okolo, kteří si zažívali rovněž své vnitřní peklo, a já se mohl vcítit do role člověka, který jim dával naději. Poslouchat problémy a výzvy druhých je samo o sobě velmi reflektivní způsob práce s myslí. Zase velký dík L, J a V.
Od začátku terapie uběhlo asi 6 měsíců a já měl pocit, že některé věci začínám mít víc pod kontrolou. Byl jsem po sezeních nabitý optimismem. Pak jsem ale naskočil do nové práce, která mi většinu energie brala. Buď jsem měl pod kontrolou sebe, nebo práci, nikdy ne oboje. Terapii jsem zrušil a dal přednost práci, což se mi vrátilo jako bumerang.
Bylo to asi tehdy, když mi začalo docházet, jak spolu hlava a tělo souvisí. Logicky to dávalo smysl, ale pořád jsem to odmítal přijmout. Popsat sv problémy jsem uměl, řešení teoreticky též — pořád bylo složité konat. I když byla hlava přesvědčena, tělo odmítalo a vice versa. Byl to fakt zvláštní pocit bezmoci a bezradnosti. Způsob stravy, pohybu, odpočinku, nudy doma, pocitu osamělosti… vše spolu hraje roli v tom, jestli se mi daří svůj stav mít pod kontrolou a nebo ho zlepšovat.
S příchodem syna jsem svůj fyzický stav přestal řešit sám a začal chodit na různá vyšetření, která mi prokázala problémy s některými orgány, což mohlo mít i přímou souvislost s mou neustálou únavou a neschopností dělat sebemenší změny. Ze dne na den jsem tak letos v červnu významně změnil jídelníček a co se nestalo... Spousta úzkostí či deprese mi vznikala právě díky špatné stravě. Skoro přes noc jsem ztratil sebevražedné myšlenky a kdykoli se k většímu množství umělého cukru a nebo tuku vrátím, doslova mě za to mé tělo nakope a vrací se k úzkosti a naprosté únavě.
Co jsem zatím pochopil a jak dál?
Před 2 lety bych nevěřil, že se tohohle followupu dožiju. Poznal jsem hromadu lidí, kteří mají v životě naprosto jiné a výrazně silnější zdroje svých depresí a úzkostí. To mi dalo sílu a naději to řešit sám, protože srovnáním s nimi nemám problém.
Budu se dál učit lépe starat se o tělo, aby nemělo nedostatek nebo přebytek energie a mohlo fungovat v tandemu s hlavou. Nečekám, že bych se ke starým stravovacím návykům vracel, cíl je teď drill a naučit se žít zdravěji jako nový standard. Zdravé tělo = energie věci iterovat, zlepšovat, měnit, nebát se failovat. Hlava získává v těle oporu, což zní až étericky, ale očividně to funguje.
Terapie zůstane rovněž pravidelnou součástí života , jen v menší intenzitě, abych byl schopný témata více zpracovávat.
Jsem plný optimismu a těším se na další followup za 2 roky ✌️
Co mi pomáhá
- Appka Nepanikař jako deník a fajn místo na retrospektivu (která je u mental health care klíčová)
- Omezit shit, který se hrne do hlavy — Cold Turkey blocker pro Mac (blokuju si tím všechny sociální sítě vč. linkedinu a všechny zpravodajské servery, které nás krmí strachem a senzací)
- Změna stravy tak, aby se tělo cítilo fajn
- Extra pohyb (10km procházky, kolo, squash)
- Usínat bez mobilu (je přes půl místnosti na nabíječce, budí mne teď hodinky a je to super)
- Kamarádi, se kterými o tom můžu mluvit
- Pořád se zaměstnávat = nedovolit hlavě nudit se, pak vymýšlí nereálné konstruky
Potřebuješ pomoci?
- Na sockách už na mě příliš nenarazíš, ale pokud potřebuješ pomoci, tak mail
